Mzdy dále strmě rostou. Ve druhém čtvrtletí přidaly meziročně 8,6 % a průměrná mzda v celém hospodářství se tak přiblížila hranici 32 tis. korun. Ještě impresivnější je pak fakt, že oproti druhému čtvrtletí 2015 je průměrná mzda vyšší o 21 %. A protože cenová hladina za tu samou dobu vzrostla o 6 %, reálně si mzdy za tři roky polepšily o celých 15 %.

Potud pěkné, problém je ale ve struktuře. Hlavním motorem růstu je totiž veřejný sektor. Od roku 2017 sice ČSÚ nezveřejňuje data o mzdách rozdělená na nepodnikatelskou a podnikatelskou část, ale to lze dovodit z klasifikace ekonomických činností (NACE), jejíž data jsou k dispozici každý kvartál. Tato klasifikace odhalí, že toliko šest (z 19) sektorů dle NACE zaznamenalo mezi 2. čtvrtletím 2015 a 2. čtvrtletím 2018 nárůst průměrné mzdy o více než 20 %. „Vítězem“ jsou zaměstnanci v sektoru ubytování a stravování, kde průměrná mzda za tři roky (mj) díky zavedení EET a přesunu části neoficiálních příjmů do příjmů oficiálních vzrostla o 29 % (hostinští si pravděpodobně řekli, že když už tržby nemohou tolik skrývat, nemají tolik důvodů a způsobů vyplácet zaměstnance bokem. Z  pěti dalších sektorů jsou však pak čtyři vítězné sektory typicky „veřejné“ povahy: „veřejná správa a obrana“ (mzda +26,6 %), „vzdělávání“ (+20,5 %), „zdravotní a sociální péče“ (+25,1 %), „kultura“ (+29,1 %).

A nezdá se, že by to mělo jen tak skončit. V plánu je například další, tentokrát v průměru desetiprocentní zvýšení ve veřejné sféře. Plakáty slibující do 4 let průměrný plat učitele 45 tis. a plánovaný patnáctiprocentní růst platů od ledna 2019 také nenaznačují, že by permanentní volební kampaň cílená na milion zaměstnanců ve veřejném sektoru byla už u konce.

Rozpočet tak při nejbližší recesi trpce zapláče, o to se strnulost platů směrem dolů hravě postará. Ignorujme však na chvíli tento fiskální dopad. Ignorujme i skutečnost, že růst platů sám – bez systému schopného oddělit učitelské zrno od plev – nic moc nenadělá s naším školstvím, jehož kvalita se, měřeno například testy PISA, nonstop zhoršuje.  Co mě obzvláště trápí je hospodářsko-politická myopie vlády, která tímto tempem za pár let povede k řeckému syndromu: pracovat pro stát bude pro naše stále méně vzdělané děti stále lákavější představa.

Podívejte. Průměrný plat v sektoru veřejné správy (kód O v NACE), čítajícím 294 tis. zaměstnanců, je již nyní z 19 sektorů NACE pátý nejvyšší a například o 4 tisíce vyšší než ve zpracovatelském průmyslu. S dalším růstem plánovaným (i) pro veřejnou správu se tyto nůžky nejspíš dále rozevřou. Průměrný plat všech učitelů roven 45 tis. korunám měsíčně znamená, že i kdyby se přidávalo proporčně dle škol (tj., i učitelům na VŠ), fakt, že z cca 130 tis. učitelů ve školství je 70 % na mateřských a základních školách, znamená, že přes 40 tis. budou brát i učitelé na ZŠ a MŠ.  Což bude za 4 roky jeden z nejvyšší sektorových průměrných platů.

A teď mi řeknete: budete své dítko dlouho přemlouvat, ať jde za konstruktéra na ČVUT? Nebo jej šetrně nasměřujete učitelským směrem, což nebude na intelektuální průpravu složitější než shora popsané? Budete chtít mít ze syna za každou cenu řemeslníka, který po Vás převezme truhlářskou dílnu, nebo raději učitele v mateřské školce? Já jen, že by se podobně měla ptát vláda, aby pak za deset let nehořekovala, že v Boleslavi nemá kdo usednout k rýsovacímu prknu.

Autor: Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.