Tuzemští centrální bankéři jinou možnost neměli a v rámci daných podmínek učinili správně, že šli s úroky razantně dolů. Ony „dané podmínky“ jsou určeny zejména světově významnými centrálními bankami a také pomýlenými ekonomy, často ověnčenými mnoha tituly a cenami. Tito ekonomové schválně kladou až přílišný důraz na problémy strany poptávky. Je to pro ně z hlediska jejich vlastního živobytí pohodlnější.

Pokud za každou ekonomickou krizí uvidí nedostatečnou poptávku, mohou vzápětí argumentovat, že chybějící poptávku má doplnit vláda, třeba investicemi nebo zaměstnáváním ve veřejné sféře. Tím pádem říkají přesně to, co chtějí politici a úředníci slyšet. Politici a úředníci se jim za to odmění třeba grantem na ekonomický „výzkum“ nebo nějakým státním či akademickým oceněním (akademická půda je z podstatné části financována státem).

Ekonom, který naopak upozorňuje na problémy strany nabídky, si na svůj denní chleba vydělává obtížněji. Odstranění překážek na straně nabídky totiž znamená třeba deregulaci či liberalizaci, tudíž omezení moci a vlivu státu. Takový ekonom tedy nebude od státu moc dostávat granty a ceny a v akademických žurnálech bude leckdy vysmíván jako nedouk.

Výsledkem je pokřivená situace, kdy se kdejaká krize či útlum ekonomiky řeší především jako problém poptávkové strany. Centrální banky tedy sráží úrokové sazby k nule a tisknou nové miliardy o sto šest, aby údajnou chybějící poptávku doplnily. Peníze jsou skoro zadarmo, ale investiční činnost a růst produktivity chabý. Proč?

Protože je problém na nabídkové straně. Ekonomiky Západu jsou přeregulované, přebyrokratizované, plné pokřivených cenových a úrokových signálů, takže pouhé parazitování, třeba vymýšlení „regulací pro regulace“ či psaní „těch správných“ akademických prací, které ovšem nikdo nečte, může být finančně výdělečnější než skutečně produktivní a záslužná práce.

Výsledkem je postupující ekonomický a společenský úpadek, na nějž existuje zas a jen jediná „správná“ odpověď – tisk peněz, tedy další dluh, a více státu a jeho regulací.

Autor: Lukáš Kovanda, Ph.D., hlavní ekonom CZECH FUND